Sarkander Jan

* 20. 12. 1576 Skočov (P) – + 17. 3. 1620 Olomouc 

Katolický kněz a světec, inkvizitor, dvakrát obviněný z vlastizrady, realizátor násilného pokatoličťování vojensky dobytého reformačního centra Opavy.

Pocházel z rodiny Řehoře Matěje Sarkandera, který se v evangelickém Skočově oženil s vdovou Helenou Vlčkovskou z Příbora, roz. Gureckou z Kornic, snad pocházející z drobného slezského rytířského rodu. Měli spolu dceru neznámého jména, syny Mikuláše, Václava, Pavla a benjamínka Jana. Záhy jim otec zemřel a opět ovdovělá matka Helena se přestěhovala zpátky do Příbora za svým synem z prvního manželství Matoušem Vlčkovským.

Po biskupské farní škole v Příboře následoval Jan Sarkander svého bratra Mikuláše na studia do Olomouce, odkud však přešel v r. 1600 na studia filosofie u jezuitů v Praze. Absolvoval tam logiku a fyziku a nakonec byl promován 9. 5. 1603 na magistra svobodných umění a filosofie. 6. 9. 1604 se nechal zapsat ke studiu bohosloví na jezuitské akademii ve Štýrském Hradci. Toto studium však nedokončil, neboť v září 1606 se oženil s evangeličkou Annou Plachetskou. Po roce mu však manželka zemřela a tak 22. 12. 1607 přijal na kroměřížském zámku z rukou kardinála Dietrichsteina nižší svěcení. Jáhenské svěcení mu opět Dietrichstein udělil 19. 3. 1609 u jezuitů v Brně.

Již jako student vypomáhal bratru Mikulášovi v násilném pokatoličťování evangelické farnosti ve Velkém Meziříčí a taktéž přijel pomoci v téže akci do Opavy již jako kněz na nedaleké faře v Jaktaři. Pro násilné vymáhání desátků za pomocí okupačního vojska si oba bratři, Mikuláš i Jan, vysloužili oprávněnou nenávist ze strany Opavanů. Po libeňském míru v r. 1608 se opět oba snažili zajistit vojenský zásah proti Opavě i stavům. Spiknutí bylo odhaleno a oba bratři Sarkanderové se ocitli ve vězení. Mikuláš se spasil útěkem za hranice a Jan po propuštění se ve své další činnosti soustředil na likvidaci sborů Jednoty bratrské na katolických panstvích za pomocí vrchnostenských drábů – v Charvátech (1611), Zdounkách (1612), Boskovicích (1615) a nakonec v Holešově (1616). Všude vyvolal nepokoje pro násilné vybírání desátků a zavádění latinské liturgie. Za stavovského povstání byli všichni jezuité vypovězeni ze země a Jan Sarkander s nimi odešel do Polska, kde se organizovala žoldnéřská výprava polských kozáků pod vedením Alexandra Lisovského proti českým zemím (1619). Po vpádu zanechávali lisovčíci za sebou spálenou zemi a vyvražděné obyvatelstvo. Z podílu na jejich akci byl obviněn i Jan Sarkander. Na útěku se ho podařilo zatknout a podrobit útrpným výslechům, na jejichž následky zemřel. Bělohorští vítězové proces zásadně přehodnotili, Sarkandra pojali jako mučedníka, z příkazu papeže se od r. 1724 sbíraly důkazy o jeho posmrtných zázracích, v r. 1860 byl prohlášen blahořečeným a v r. 1995 svatým.

PhDr. Josef Gebauer