Korvín Jan

* 1470 – + 12. 10. 1504 

Kníže opavský a liptovský, bán chorvatský a slovenský, hrabě z Hunyadu.

Uherskému králi Matyáši Korvínovi zemřela první manželka Kateřina, dcera českého krále Jiřího z Poděbrad, již po 4 letech společného žití, aniž mu zanechala potomka. Také druhá jeho manželka Beatrix Neapolská zůstala bezdětná, a když se u něho objevily vážné tělesné neduhy, snažil se o zajištění budoucnosti své moci a nabytých statků mimo manželství. Tuto budoucnost spatřoval ve svém nemanželském synu Janovi, který mu byl dle mínění pochlebníků podoben na těle i duši. Snažil se proto Jana za svého života co nejvíce zahrnout statky, hodnostmi a tituly, aby národy s ohledem na jeho důstojnost neodmítly jeho nástupnictví na trůn. Již v roce 1481 jmenoval jej hrabětem z Hunyadu, knížetem liptovským a dědicem statků vymřelého rodu Gara. O rok později si vynutil pro syna dědictví knížectví Jana Zaháňského v případě jeho úmrtí bez mužských potomků. Také jiná slezská knížectví hleděl nabývati různými způsoby s výše uvedeným jediným cílem. Jednou z prvních obětí se stal právě kníže Viktorín Opavský.

Z neuvedených příčin (patrně pro kontakty s císařem Fridrichem III.) donutil Matyáš Korvín při obležení Vídně smlouvou z 12. 5. 1485 Viktorína vzdát se opavského knížectví výměnou za dva hrady, Sokolúš a Medved, a tři tvrze, Rakovnik, Ukovac a Bojatko v Chorvatsku. Uherský král potom jmenoval Jana Korvína opavským knížetem. 25. 11. 1487 na základě zprostředkovatelské mise biskupa Jana Filipce došlo v Miláně k zasnoubení Jana Korvína s Blankou Marií, sestrou milánského vévody Jana Galeazze, a tehdy nechal ji král Matyáš zapsat věno na zemi rakouské, na knížectvích opavském, hlubčickém, vladislavském, tošeckém, bytomském a kozelském, která již držel, pak na zemích Konráda Bílého, knížete olešnického a Jana Zaháňského, které se mu podle smluv měly teprve dostati. Před milánským vévodou prozradil úmysl nabýt celého Slezska i Lužic pro svého syna Jana, ba zříci se v jeho prospěch i české koruny. Postupně tyto plány uskutečňoval. V roce 1489 jmenoval Jana svým náměstkem ve vládě a daroval mu skvělý zámek Visegrád na Dunaji, kde byly chovány klenoty uherské říše i se svatoštěpánskou korunou. Ve Vídni konal přípravy na velkolepý sjezd velmožů ve Vratislavi, kde hodlal odevzdat moc svému synovi. Tento sjezd se však již neuskutečnil pro královu smrt v roce 1490. Volební sněm téhož roku v Pešti z pěti kandidátů, mezi kterými nechyběl ani Jan Korvín s královnou-vdovou Beatrix, nakonec zvolil uherským králem českého krále Vladislava II. Jagellonského. Jan Korvín mu pak s otcovou „černou rotou“ pomáhal a za to mu Vladislav potvrdil smlouvy uzavřené s uherskými stavy. Jelikož nemohl král Vladislav II. na sněmu v Prešpurce prosadit svého bratra Zikmunda za markraběte moravského, 27. 11. 1499 se souhlasem českých stavů mu propůjčil knížectví hlohovské a 8. 12. 1501 mu přidal i knížectví opavské. Jana Korvína odškodnil statky v Uhrách. Nicméně až do své smrti užíval Jan Korvín papírově titul knížete opavského.

PhDr. Josef Gebauer