Vančura Vladislav Jan František

23. 6. 1891 Háj ve Slezsku – + 1. 6. 1942 Praha

Spisovatel – romanopisec, dramatik, povídkář, filmový producent, literární kritik, esejista, humorista, spoluzakladatel uměleckého svazu Devětsil, v předsednictvu Svazu německé kulturní fronty, v čele Československé filmové společnosti a ilegálního Výboru inteligence při Národním revolučním výboru, lékař.

Pocházel ze starobylého protestantského rodu rytířů Vančurových z Řehnic na Mladoboleslavsku. I v nové době se Vančurové hlásily k evangelické víře. Jeho otec Václav Vojtěch Vančura v době Vladislavova narození zastával úřednické místo hospodářského správce cukrovaru v Háji ve Slezsku. Ubytování pro jeho tehdy již početnou rodinu získal v jedné z budov cukrovaru. Za manželku měl Marii, dceru Antonína Svobody a Růženy, roz. Měšťánkové. Měl s ní dcery Marii, Otylii a Františku. Stali se členy opavského evangelického sboru, a když se jim narodil v hájeckém cukrovaru jediný syn Vladislav Jan František, nechali jej pokřtít v evangelické modlitebně v Opavě na dnešní Olbrichově ulici. Krátce po narození syna se rozhodl Václav Vojtěch Vančura zlepšit životní úroveň své rodiny tím, že požádal 1. 10. 1891 na výboru Matice opavské o pronájem hostinské živnosti v Matičním domě. Jménem výboru Matice opavské žádost Vančury zamítl lidumil Jan Kolofík, snad také pro jeho evangelickou víru, nevyhovující jejímu prokatolickému vedení. Vančurovi proto opustili Opavsko a další životní osudy jejich syna Vladislava se odvíjely jinde. Pro Vančurovu rodinu nastala nekonečná pouť za prací. Hlavě rodiny se nedařilo v kantýnské živnosti ve Cvrčově u Tovačova, v povoznictví v Praze na Smíchově, v cihelně V. Nekvasila v Davli, a tak nakonec přijal u zetě místo správce velkostatku Humburky.
 
Syn Vladislav ukončil středoškolské studium na malostranském gymnáziu v Praze a na přání svého švagra K. Suchomela, který jej na studiu podporoval, začal studovat na právnické fakultě Karlovy univerzity, ale záhy přestoupil na medicínu. Na přednáškách medicíny se seznámil se studentkou Ludmilou Tuhou (+ 1897) pocházející u chudé učitelské rodiny z Prahy-Klárova. 2. 6. 1921 společně promovali na doktory medicíny a 16. srpna téhož roku uzavřeli sňatek. Od roku 1922 zastával místo posudkového lékaře, zatímco jeho žena se věnovala dětskému a ženskému lékařství. V manželství se jim narodilo jediné dítě, dcera Alena. Na Zbraslavi si postavili vilu.
 
Ve vlastním domě nalezl Vladislav Vančura dostatek klidu pro literární tvorbu, které se plně věnoval, když zanechal medicínské praxe. Proslul jako romanopisec, dramatik, povídkář, filmový producent, literární kritik, esejista i humorista. Každá další jeho kniha znamenala nový experiment, stal se tvůrcem básnické prózy; napsal 19 knih prózy, 5 divadelních her, podílel se na natočení 5 celovečerních filmů. V hrůzných dobách okupace zdárně zahájil beletrizaci naši historie pod názvem Obrazy z dějin národa českého, ale nedokončil. Za romány Pekař Jan Marhoul (1924) a Markéta Lazarová (1931) obdržel státní ceny, za celoživotní dílo pak byl v roce 1946 in memoriam jmenován národním umělcem.
 
Vančura byl zásadním odpůrcem náboženské totality katolické církve. Usiloval o sociální spravedlnost, a proto vstoupil v roce 1921 do řad právě založené KSČ, ale po několika letech rozhodně vystoupil v tzv. Prohlášení sedmi spisovatelů proti gottwaldovské linii bolševizace strany a zavádění stalinských praktik, takže byl v roce 1929 z KSČ vyloučen. Velmi aktivně vystupoval ve spisovatelské obci; již 5. 10. 1920 stál u zrodu uměleckého svazu Devětsilu, v roce 1934 po podepsání protifašistického projevu spisovatelů byl zvolen do předsednictva Svazu německé kulturní fronty, v roce 1936 stál v čele Československé filmové společnosti, kterou sám založil. Za okupace v roce 1941 se ujal vedení ilegálního Výboru inteligence Národním revolučním výboru. 12. 5. 1942 Gestapo Vančuru zatklo a 1. 6. 1942 v 18.45 hod. na kobyliské střelnici v Praze pro výstrahu české inteligenci popravilo.
 
PhDr. Josef Gebauer