Chodura, rodina
Rodina významného opavského fotografa.
Tento rod má své kořeny na opavském venkově, který býval v 19. století převážně obydlen česky hovořícím obyvatelstvem. Franz Chodura se narodil 27. března 1864 v Hradci – Podolí. Byl nemanželským synem Karoliny, dcery výminkáře Franze Chodury. Otec byl neznámý. Vyučil se ševcem a odešel za živobytím do Opavy. Dne 7. února 1891 v kostele svatého Ducha uzavřel Franz Chodura sňatek s Josefou Wankovou. Také ona byla nemanželského původu, její matka Anna ji měla za svobodna. Anna byla dcerou domoradovického sedláka Josefa Wankeho.
Manželé Chodurovi bydleli na tehdejší Hoštické ulici (dnes Holasická) a měli dva syny. Starší Rudolf se narodil v roce 1892, mladší Julius v roce 1894. Josefa Chodurová zemřela ve 31 letech 21. března 1898 na tuberkulózu. Vdovec Franz Chodura se podruhé oženil 7. srpna 1898 s Aloisií, dcerou zahradníka z Melče Antona Königa. Spolu už žádné děti neměli.
Franz Chodura byl přijat do městských služeb, proto získal byt v domě pro městské zaměstnance, který se nacházel na dnešní třídě Spojenců č. 32. V roce 1934 byl po záchvatu mozkové mrtvice hospitalizován v řádovém špitále na Popské ulici, kde zemřel 15. června 1934. Rodinný hrob byl určen i pro další členy rodiny, avšak pohřben je zde pouze Franz Chodura. Jeho první manželka sem z původního hrobu přenesena nebyla. Syn Julius padl za první světové války v bojích na řeše Soči na italské frontě. Druhá Franzova manželka Aloisia, stejně jako rodina syna Rudolfa Chodury, ti všichni zemřeli po druhé světové válce v Německu.
Ačkoli Rudolf Chodura pocházel ze skromných poměrů, patří mu v historii Opavy významné místo. Jeho jméno je spojeno s rozsáhlými sbírkami fotografického oddělení Slezského zemského muzea v Opavě. Jejich nejstarší částí sice pocházejí ze závěrečných desetiletí 19. století, avšak k systematické fotodokumentaci památek na území Slezska došlo až ve dvacátých letech století následujícího. Tehdejší ředitel muzea Edmund Wilhelm Braun (evangelický hřbitov) navázal spolupráci s mladým amatérským fotografem Rudolfem Chodurou a během dvaceti let tak vznikla rozsáhlá fotodokumentace, zachycující umělecké, technické a architektonické památky Slezska, stavební rozvoj města Opavy i soudobé výstavní aktivity muzea. Soubor více než 20 tisíc Chodurových snímků, který naštěstí takřka bez úhony přečkal i válečnou dobu, dnes tvoří podstatnou část fotografického fondu muzea.
Po maturitě v roce 1911 Rudolf Chodura nastoupil jako účetní u Slezského zemského výboru, a po vypuknutí první světové války se přihlásil jako jednoroční dobrovolník, ovšem hned v srpnu 1914 padl do ruského zajetí. Válečná léta proto prožil v severních oblastech Ruska v Karélii, pracoval také v lazaretu. Protože se naučil rusky, působil rovněž jako tlumočník a překladatel. Po návratu do Opavy nastoupil zpět na místo u země slezské a kariérní postup završil po získání definitivy v roce 1924 titulem zemského účetního rady. V roce 1926 se zlepšila i Chodurova materiální situace, když sňatkem s dcerou finančního rady Hildou Pflegerovou získal prostředky na výstavbu vlastního rodinného domu na dnešní Bartoníčkově ulici č. 3. Manželům Chodurovým se v letech 1927–1941 narodily čtyři potomci, Eckhard (*1927), Irmgard (*1929), Roland (*1931 a s odstupem deseti let nejmladší dcera Holte (*1941).
Rudolf Chodura byl již od mládí veřejně činný v zájmových a sportovních spolcích. V roce 1912 byl spolu se svým bratrem Juliem jedním ze zakladatelů turistického spolku Wandervogel a v letech 1920–1923 zastával funkci župního vedoucího této organizace. Uskutečnili turistické cesty například po Bretani, Alsasku, Sedmihradsku. Zde také začalo celoživotní Chodurovo přátelství s bratry Reinhardemn a Wernerem Kudlichovými (hrob Městský hřbitov, skupina 11, rohy, hrob 5-6). Reinhard byl v letech 1938–1943 opavským purkmistrem, Werner zastával funkci ředitele zdejšího říšského župního muzea. Kromě toho byl Rudolf členem opavského lyžařského spolku a jeho velkou vášní bylo i ochotnické divadlo. Do Henleinovy strany vstoupil Chodura až v březnu 1938, ale politické změny po Mnichovské dohodě na podzim téhož roku přivítal s nadšením, stejně jako drtivá většina tehdejších obyvatel Opavy i Sudet. Po připojení československého pohraničí k Německu vstoupil do NSDAP a zastával vedoucí funkce ve stranických organizacích, byl například okresním vedoucím úřadu pro úředníky. V roce 1939 se stal Chodura opavským radním. Na základě dosavadní spolupráce s muzeem byl Chodurovi svěřen úkol vytvořit profesionální fotografické oddělení v říšském župním muzeu. V roce 1940 pak nastoupil do této instituce jako fotograf a vedoucí tohoto oddělení.
V závěrečných měsících německé vlády v Opavě organizoval Chodura jako jediný vedoucí pracovník muzea, který ještě ve městě zůstal, transporty sbírek z ohroženého města a ze zámků Raduň a Velké Heraltice. Svou rodinu evakuoval již v zimě do Rakouska, ale sám Opavu opustil mezi posledními zástupci německé státní správy. Podle vzpomínek Hilde Chodurové opustila ona se svými čtyřmi dětmi Opavu již v únoru 1945. Vydali se do Rakouska, kde žili v táboře v Uttendorfu (Pinzgau) a později v Salcburku. Zde pracoval Chodura až do dosažení důchodového věku jako fotograf. Američané povolili přestěhování do německé okupační zóny v Bavorsku teprve v prosinci 1953 a až o dva roky později byly rodině vystaveny uprchlické pasy. Rodina se přestěhovala do Mnichova, kde se Chodura věnoval práci ve vysídleneckých organizacích. Zemřel v úctyhodném věku 91 let v únoru 1983.
Mgr. Zdeněk Kravar, Ph.D.