Karásek Antonín

Antonín Karásek

*20. května 1853 v Jindřichově Hradci – +8. září 1901 v Opavě

profesor latiny, řečtiny a češtiny českého gymnázia v Opavě, jednatel Matice opavské, starosta Sokola opavského, jednatel pěveckého spolku Křížkovský, spoluredaktor Věstníku Matice opavské, autor kulturních přehledů ze Slezska.

Narodil se do rodiny jindřichohradeckého měšťana a místního řezníka Jana Karáska a jeho ženy Marie Loderové. Po měšťance studoval v letech 1866–1874 na gymnáziu v Jindřichově Hradci, kde maturoval s vyznamenáním. Posléze se rozhodl pro studium na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, ale záhy přešel na její filozofickou fakultu, kterou dokončil a vydal se na dráhu učitele.

Svoje učitelské začátky absolvoval jako suplent na gymnáziu v Olomouci. Roku 1882 přešel na nově založené Gymnázium Ústřední Matice Školské v Uherském Hradišti. Od roku 1889 se usadil v Opavě, kde byl 22. prosince 1890 jmenován profesorem latiny, řečtiny a češtiny[1] c. k. státního gymnázia.[2] Od svého příchodu do Slezska se uplatňoval jako nadšený vlastivědný, národní a osvětový pracovník.

Ještě v listopadu 1890 nahradil odstupujícího zakladatele Divadelní ochotnické jednoty opavské Josefa Fromma, který ze zdravotních důvodů ukončil svoji činnost. Jednota téměř rok nehrála a – jak psal Opavský Týdeník – „členstvo trpělo značnou rozladěností“. Karásek pro divadelníky získal nové prostory v hostinci U Pruského krále v Kateřinkách a secvičil s nimi dvě představení. Poté předal vedení jednoty řediteli Choděrovi.

Další jeho aktivitou byla činnost v Sokolu opavském, kam vstoupil záhy po svém příchodu do Opavy. Postupně byl zvolen náčelníkem, poté místopředsedou a v posledních letech života zastával post pokladníka. Vedle zastupování jednoty na různých akcích patřil k iniciátorům vzniku sokolské Moravsko-slezské župy východní.

Patrně nejvýznamněji však zasáhl do života Matice opavské. Byl agilním jednatelem, do čela matice byl zvolen roku 1892 a neúnavně pro ni pracoval až do své smrti. Spolu s katolickým knězem a národním buditelem Janem Vyhlídalem, ředitelem Praskem a dalšími uspořádal v Opavě etnografickou výstavu, která byla veřejnosti zpřístupněna počátkem září 1893.[3] Podle dobových zpráv začaly přípravy 20. července; výstava byla otevřena 3. září a prezentovalo se na ní 200 jednotlivců, spolků a dalších vystavovatelů. O dva roky později byl iniciátorem výpravy Opavanů a Slezanů na Národopisnou výstavu v Praze (1895). Výběr exponátů z místních slezských výstav byl poté vystaven i v Praze. Po ukončení výstavy se artefakty – byť ne všechny – vrátily do Opavy a staly se základem sbírky Muzea Matice opavské, otevřeného roku 1884. Sbírky byly původně uloženy v dnes již neexistující budově matičního gymnázia na Sněmovní ulici.[4]

Za jeho vedení Matice došlo i k výrazné přestavbě a dispoziční úpravě jejího sídla, Matičního domu. Karásek usiloval rovněž o založení vlastního muzea; uskutečnění tohoto záměru mu však překazila nemoc. Několik let od roku 1895 vedl spolu s prof. Josefem Šustrem Knihovnu Matice opavské, která se později stala základem dnešní Knihovny Petra Bezruče v Opavě.

Opomenout nelze ani jeho podíl na zřízení České pokračovací průmyslové školy v Opavě a jeho rozsáhlou publicistickou a osvětovou činnost. Nemoc mu zabránila také ve vydání jeho obsáhlých Dějin Matice opavské, připravovaných pro Opavský Věstník.

Pěvecko-hudební spolek Křížkovský mu rovněž vděčí za své pokračování. Jeho činnost byla provázena opakovanými krizemi. Karásek se stal roku 1893 členem výboru a později místopředsedou, převzal práci Dr. Stratila, který se stal poslancem, a po odchodu sbormistra Sedláčka zabránil rozpadu souboru. Dne 1. prosince 1894 svolal mimořádnou schůzi a představil nového sbormistra Jaroslava Ulricha. Krize se opakovala i o dva roky později, ale Karásek dokázal spolek udržet až do roku 1899, kdy 5. ledna ukončil činnost a byl jmenován doživotním čestným členem.

Antonín Karásek byl především pedagog. Projevoval silné sociální cítění a podporoval chudé české žáky. Aktivně působil v Podporovacím spolku českých škol v Opavě (člen výboru) a v Podpůrném spolku učitelském a žákovském, za který aktivně vystupoval a opatřoval vše, co bylo třeba. Osobně také organizoval vánoční nadílky a akce k ošacování chudých dětí nejen v Opavě, ale i okolních obcích. Byl rovněž správcem gymnazijní učitelské knihovny, pro kterou sestavil seznam knižního fondu.

Dne 15. července 1891 se oženil v proboštském chrámu v Opavě s Marií Magersteinovou, dcerou opavského lihovarnického inspektora Vincence Magersteina a jeho ženy Rosalie. Manželé měli čtyři syny – Bohuslava (*1. 7. 1892), Vladislava (*25. 9. 1893), Miloše (*1. 11. 1895) a Miroslava (*4. 3. 1900).

Ve svých pouhých 48 letech podlehl 8. září 1901 ve 20 hodin v Opavě své nemoci, která mu působila bolestivé stavy. To už ho léčil dva roky MUDr. Jan Kolofík, absolvoval léčebný pobyt v Karlových Varech a na doporučení lékaře Dohnálka z Háje ve Slezsku se odstěhoval k němu, „skládaje naději v blahodárné účinky zdravého vzduchu venkovského.“[5] Zápal plic se ale zhoršoval, a nakonec byl důvodem k trvalému pobytu na loži. Několik dní před smrtí se nechal převézt zpět do Opavy.

Po jeho úmrtí přinesla prakticky všechna opavská i slezská periodika – česká i německá – vzpomínky a nekrology. Například Silesia napsala, že „byl přísně objektivním mužem, který se těšil i v kruzích německého obyvatelstva města Opavy v nejvyšší vážnosti“.