Rokyta Hugo
* 24. 11. 1912 Kamiensk – 16. 3. 1999 Třebíč
Kunsthistorik, etnograf a heraldik.
K Opavě nemá vztah svým narozením ani úmrtím. Hugo Rokyta se narodil 24. listopadu1912 v městečku Kamiensk, které dnes leží ve středním Polsku, severně od Čenstochové. Jeho otec Josef Rokyta byl architektem se specializací na vnitřní obytné prostory, patřil mezi žáky uznávaného Adolfa Loose. Předkové rodu Rokytů pocházeli z Fulnecka a z Opavy. Rodina byla spřízněna s ředitelem opavské nemocnice Fabianem Rokytou (1810–1868).
Hugo vyrůstal v dvojjazyčném prostředí, neboť otcovým rodným jazykem byla čeština, zatímco matka byla německého původu. Dětství prožil Hugo v Dlouhé Loučce na Uničovsku, avšak nejblíže měl k Brnu, kde navštěvoval gymnázium. Zájem o ochranu kulturních památek v něm probudil tehdejší ředitel Moravského zemského muzea Jaroslav svobodný pán Helfert. Rokyta vystudoval Univerzitu Karlovu a patřil mezi poslední generaci, která tvořila tzv. Pražský okruh, skupinu německy hovořících pražských intelektuálů působících zde do druhé světové války.
Rokyta pracoval od mládí v hnutí katolické mládeže a v roce 1936 se stal nejmladším sekretářem německého ministra Erwina Zajička. Po okupaci byl spolu s ostatními demokraticky smýšlejícími německými politiky bývalé československé republiky perzekuován. Od roku 1939 byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Zde se spřátelil s malířem Emilem Filou. K propuštění došlo teprve v červnu 1944.
Po druhé světové válce dokončil Rokyta vzdělání na Karlově univerzitě, které zahájil v roce 1931. Rokytovou manželkou byla Brigita Neumannová, Němka původem z Frýdlantu v Čechách. Nedlouho před skončením války, v dubnu 1945, se jim narodil jediný syn Kliment.
V roce 1952 obhájil dizertaci a byl promován. Jeho disertace pojednávala o legendě o svaté Kateřině v lidové víře. Rokyta naše zaměstnání v oboru, byl přijat jako odborný pracovník v památkovém úřadu, od roku 1958 ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody. Zaměřil se na popularizaci českých a moravských hradů a zámků a vznikla série drobných monografií, které vycházely za jeho redakce, vydávané Národní kulturní komisí a později Státní památkovou správou. Celkem připravil více než 150 sešitů.
Rokytovým vrcholným dílem je německy psaná trojdílná práce o pomnících a památkách evropských kulturních vztahů v českých zemích. Jeho zásluhy byly oceněny i v zahraničí. Roku 1965 byla udělena Rokytovi Herderova cena vídeňské univerzity za zásluhy při mírovém porozumění mezi národy. Také byl nositelem Rakouského kříže za vědu a umění, Goethovy medaile, Záslužného řádu Spolkové republiky Německo a dalších zahraničních vyznamenání. Stal se zahraničním členem Rakouské akademie věd ve Vídni, ale zůstával spojen s naším regionem a významně působil v památkové péči. Roku 1967 obdržel Winckelmannovu medaili města Stendal v NDR, v roce 1972 Komenského medaili města Fulneku. Od roku 1970 přednášel na univerzitě v Salcburku jako honorární profesor.
Významného úspěchu dosáhl Rokyta při záchraně památek a díla Adalberta Stiftera. Zachránil jeho rodný dům v Horní Plané na Českokrumlovsku a vydal několik prací o životě tohoto spisovatele, spoluzakládal Památníku Adalberta Stiftera a muzea v Horní Plané. Za to byl jako první Čech jmenován roku 1958 členem-korespondentem ústavu Adalberta Stiftera v Linci. V roce 1995 udělilo město Horní Planá zásluhy Rokytovi čestné občanství.
Rokyta byl členem maltézského (johanitského) řádu a byl mu udělen titul velkokřižník řádu. Problematikou historických hřbitovů a církevních památek se Rokyta věnoval systematicky a usiloval o záchranu mnoha hrobů význačných osobností, jež by byly jinak zničeny.
Hugo Rokyta zemřel 16. března 1999 v Třebíči, někdy se mylně uvádí Třeboň nebo Praha.
Informace k hrobu (Městský hřbitov, skupina 6, třída I, hrob 28) Zobrazit hrob na mapě
Hrob byl od roku 1898 určen pro rodinu Schmidtovu a Tatzelovu. Poslední zesnulí sem byli uloženi v roce 1930. V roce 1988 došlo k exhumaci a přenesení ostatků, když Hugo Rokyta opuštěný hrob zakoupil.
Rokytova manželka Brigita zemřela v roce 1993 a byla sem pochována jako první. V březnu 1999 sem byly uloženy ostatky Hugo Rokyty. V červenci 2004 sem byl pochován jako poslední jejich syn Kliment. Náhrobek zdobí johanitský kříž. O hrob se potom staral. JUDr. Ing. Roman Makarius (1938–2015), blízký přítel H. Rokyty, který byl taktéž nositelem titulu Rytíř Maltézského řádu.
Určitou vazbu k Opavě představovalo také přátelství s malířem Helmutem Krommerem, jenž byl synem opavského vicepurkmistra. Dochoval se památník H. Rokyty, v němž jsou kresby pražského Karolina, které Helmut Krommer vytvořil při příležitosti Rokytovy promoce.
Mgr. Zdeněk Kravar, Ph.D.